Základní insolvenční pojmy

Úpadek je definován v § 3 zákona č. 182/2006 Sb.,  Insolvenční zákon následovně:

1. Dlužník je v úpadku (ve formě platební neschopnosti), jestliže má:

a) více věřitelů a

b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a

c) tyto závazky není schopen plnit

Pozn.: Nedisponuje-li společnost dostatečně robustním cash-flow k úhradě svých závazků, je třeba situaci řešit dodatečnou finanční injekcí ze strany vlastníků či investora, nebo se spouští insolvenční řízení na základě podaného insolvenčního návrhu.

2. Dlužník je v úpadku i tehdy, je-li tzv. předlužen – tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku (indikací předlužení může být např. záporný vlastní kapitál).

1. Podle ustanovení § 98 Insolvenčního zákona (IZ), je dlužník, který je právnickou osobou povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku.
2. Osoba, která v rozporu s ustanoveními § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. (§ 99 IZ).
3. Vzhledem k vedení účetnictví se statutární orgán při řádné péči musí dozvědět o úpadku ve formě předlužení prostým nahlédnutím do účetnictví. Není-li účetnictví vedeno řádně, opět za vzniklou škodu je odpovědný statutární orgán a může se jednat až o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.
4. V souvislosti se včas nepodaným insolvenčním návrhem velmi často dochází k naplňování skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele. Trestného činu se dopustí dlužník, který má více věřitelů a místo toho, aby své dluhy hradil poměrně všem věřitelům dle výše jednotlivých závazků, jak „káže“ zákon, v plném rozsahu vyrovná dluh vůči jednomu (nebo několika) z nich, a ostatním neuhradí nic nebo jim neuhradí dluh v plném rozsahu.
5. Kromě dlužníka může zahájit insolvenční řízení i někdo z věřitelů, pro to, aby dokázal, že je dlužník v úpadku slouží tzv. vyvratitelné domněnky dle IZ:
   1. zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo
   2. je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo
   3. není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo
   4. nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

1. KONKURS – jde o variantu při které dochází k faktické likvidaci dlužníka, rozprodeji jeho veškerého majetku (tzv. majetkové podstaty) a následné úhradě části závazků dlužníka. Majitelům dlužníka se při tomto způsobu řešení úpadku nedostane zpravidla ničeho. Insolvenční správce má dispoziční oprávnění, řídí společnost namísto statutárního orgánu a rozhoduje i o běžné operativě. Insolvenční správce je odměňován podle objemu majetkové podstaty. Návratnost pro věřitele se v průměru pohybuje okolo 2 – 4 % z pohledávky.
2. REORGANIZACE (resp. PŘEDBALENÁ REORGANIZACE) – jde o způsob řešení úpadku, při které dojde k zachování fungování podniku dlužníka, dojde k sestavení reorganizačního plánu, jeho následnému schválení věřiteli a v rámci jeho naplnění dojde k celé řadě reorganizačních opatření, v důsledku kterých dochází k vypořádání části závazků dlužníka. Uspokojení věřitelů musí být vyšší, než jaké by věřitelé dostali v případě konkursu (toto ověřuje jmenovaný znalec). Tento způsob řešení připouští zachování akcionářských práv akcionářům dlužníka, kterým může po očištění zůstat zdravá společnost. Insolvenční správce dohlíží na proces a dodržování povinností dlužníka a zájmu věřitelů. Dispoziční oprávnění zůstávají na statutárním orgánu. Insolvenční správce dohlíží na plnění reorganizačního plánu a je odměňován fixní měsíční částkou. Návratnost pro věřitele může být různá a může se pohybovat i nad hranicí 10 % z pohledávky.