V lednu 2020 jsme měli s našimi manažery, které pronajímáme velkým společnostem schůzku. „…bude to zlé…“, říkalo nám shodě našich klíčových dvacet manažerů, „…prakticky každé odvětví, ve kterém jsme, vykazuje znaky rychle začínající krize…“ A to jsme v tu dobu ještě o Covidu ani nic netušili…zase nějaké „ptačí“ chřipka a strašení WHO.
Během několika hodin naší schůzky jsme vymysleli projekt BL4U.cz Hned v únoru jsme najali několik zkušených insolvenčních správců (tzv. insolvenčních správců se zvláštním povolením) a začalo období naší intenzivní přípravy. Ano, naši kolegové mají většinou dvacet a více let zkušeností ve vrcholovém managementu, ale řídit firmu v jejím úpadku, v konkurzu nebo v reorganizaci? Není nic náročnějšího!
Během zimy a jara, kdy řada lidí pracovala „tvrdě“ v rámci režimu home office (a viděl jsem řadu tvrdě pracujících sousedů u svých bazénů), naše kolegyně a kolegové se 12 hodin denně učili insolvenční právo a studovali jeho praktické dopady a souvislosti z již proběhlých konkurzů a reorganizací.
Odbočím k systémové kritice našeho školství ;-). Je velká škoda, že se vzdělávací a výukové procesy zaměřují na zakládání firem či jejich řízení, ale když přijde na „lámání chleba“, k úpadkům společností, zůstane vám jen insolvenční zákon a judikáty a zkušenosti lidí, kteří vám neřeknou nic. Je to „tabu“. Proto jsme najali „hrobníky“, tj. insolvenční správce. Najali jsme ty nejlepší z nejlepších, ať nám a našimi lidem dají „do těla“. Metodiky, materiály, učení, školící dny, kde jsme probírali praktické projekty a nakonec testy. Uf. Dovolit si toto k vlastním lidem v roce 2019, tak nevím, nevím….;-). Ale ne, jste skvělý!
Krizový management?! Fuj, fuj…
Další zarážející skutečností je to, jak jsou krizoví manažeři vnímáni v rámci businessu a v populaci obecně. „…brr…cože to řešíte?…to bych nemohl atp.“ To jsou běžné reakce. Setkal jsem se i s obviněním typu „…vy snad máte radost z toho, že se ekonomice nebude dařit a firmy budou mít problémy?!“ Přiznám se, že tento přístup je velmi nešťastný, lidově – je „padlý na hlavu“. To je jako byste obvinili chirurga na traumatologii, že má radost z toho, že mu přivezli zraněnou rodinu. Bože! Samozřejmě, že on z toho radost nemá. Není to asociální debil. Z čeho má ale radost je to, že si na konci dne může říci: „…zachránil jsem jim životy…“.
Stejné je to s krizovými manažery. Ano čeká nás období úpadků a ekonomických problémů. Ne, opravdu z toho nemáme radost. Z čeho máme radost je to, že jsme připraveni pomoci zachránit firmy a nejraději jsme, když to děláme. Máme radost z toho, že můžeme pomoci investorům smysluplně využít jejich kapitál při záchraně firem. Máme radost z toho, že pomůžeme zachovat pracovní místa lidem, kteří za svou firmu v těžkých časech dýchají. Máme radost z toho, že pomůžeme věřitelům, aby dostali maximum toho, co je možné. Máme radost z toho, když můžeme současným majitelům zachránit jejich firmu nebo alespoň minimalizovat rizika, vč. rizik osobních.
Krizový manažer je velmi zvláštní „tvor“. Je to vrcholový sportovec závislý na adrenalinu, který se nebojí tíhy rozhodovat, uvědomuje si svou odpovědnost. Krizový manažer se snaží v prvním kroku zabránit krvácení a nemocného stabilizovat, ve druhém kroku přijde s jasným plánem/strategií jak nemocného uzdravit a pak ho se svým týmem uzdraví. To je třetí krok. Krizový manažer je leader, je to často skrytý hrdina, co umí nasadit do projektu svou vlastní kůži.
Není lepší pocit pro manažera, když místo „mrtvé“ společnosti nebo hlínou zahrnutém brownfieldu v daném místě, ve své činnosti pokračuje firma, kterou budovali svou pílí generace našich předků. Když vám firma funguje 20, 30 nebo 70 let, to není záležitost zisku pro jejího majitele v jednom roce, je to o hodnotě, která nám byla „odkázána“ a my jsme povinni ji zachránit. Stejně jako když má lékař na traumatologii zachránit život člověka…
Děkujeme všem, kteří se podíleli a podílí na našem rozvoji a všem v této branži, kteří svou činnost vnímají jako poslání. Čest vám.
(SJ)